Pamatuji si, když jsem byla malá a milovala jsem sníh a Vánoce. Když jsem stála vždycky u okna, moc jsem se těšila na to, jak napadne ten sníh a jak se půjdeme s celou mojí rodinou koulovat. Sníh byl pro mě velkou zábavou, protože jsem byla dítě a strašně jsem si to užívala, ale dospělí lidé už to potom takhle najednou nevidí. Jakmile jsem dospěla, tak už jsem věděla, že Vánoce, sníh a zima nejsou jenom o tom, že bych si chtěla užívat, protože jsem věděla, že zima je také velkou zodpovědností, a to právě když jsem šla řídit auto. Když byla zima, stála jsem u okna a říkala jsem si, že nechci ani s autem nikam vyjíždět, protože jakmile jsem byla dospělá, tak jsem věděla, co to všechno obnáší.
I přesto, že si připomínám, jaké to bylo, když jsem byla dítě a hrozně jsem si přála, aby napadl sníh, tak teď je to přesně naopak. Stojím u okna a říkám si, kéž by přestalo sněžit a kéž by ten sníh už nepadal. Tohle jsou přesně takové moje představy, které prostě mám teď v dospělosti, a když si vzpomenu na ty dětské, tak byly rozhodně lepší než ty dospělé. V životě to takhle ale chodí a člověk si musí v životě vším projít, a to právě když se z dětství dostanete do dospělosti a najednou tu životní realitu vnímáte úplně jiným pohledem.
Najednou, jak člověk dospěje, tak všechno vnímá jinak, a takhle to má naprosto každý z nás. Je to velice zvláštní, jak se najednou přesunete úplně někam jinam a najednou jsou ty věci velice jiné, a my se těm věcem musíme přizpůsobit. I přesto, že řízení miluji, tak vím, že když se podívám z okna v zimě, tak to pro mě není žádná radost ani nic pozitivního, jsou to pro mě spíše negativní pocity, ale mám děti a snažím se je motivovat, aby viděly, že zima je krásná, a nesnažím se jim říkat svůj stres, že nemám ráda, když jdu řídit auto, abych je zbytečně nestresovala. Dětem by se vždycky měly zimní radovánky udělat opravdu radostné, bez stresu, aby si užily krásný smích a radost ze sněhu, který miluji.